Náležitosti rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu exekutorského úřadu a důsledky jeho zrušení pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3392/2010 (dostupné na webových stánkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/357AE81B98E75AB7C1257983005C2C4D?openDocument .

        Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu exekutorského úřadu je nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bylo-li v řízení o správní žalobě soudního exekutora (§ 122 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) zrušeno.

Námitka promlčení

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010 (dostupné na webových stránkách http://www.nsoud.cz/)

Podle konstantní judikatury platí, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označovaného rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy.

O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Podzemní stavba jako věc v právním smyslu

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010

(dostupný na www.nsoud.cz)

Jedním z významných kritérií pro posouzení, zdali jde o samostatnou věc v právním smyslu nebo její součást, je její zachovaná funkčnost (užitná hodnota). Systém podzemních chodeb (bývalá vojenská pevnost), který je v havarijním stavu, již samostatnou věcí v právním smyslu není.

V případě, že má jít o součást věci, pak znaky funkční a fyzické spojitosti s věcí hlavní musí být naplněny kumulativně. Sklep může být za určitých okolností (nachází-li se pod cizím pozemkem) samostatným předmětem vlastnického práva.

Úvodní slovo

Titul blogu Soudcovské právo je na jedné straně pravdivý, na straně druhé však přece jen trochu zavádějící. Samozřejmě, že podstatnou část postů budou tvořit obecnější příspěvky o dotváření práva z judikatorní "kuchyně" Nejvyššího soudu, na němž noví bloggeři pracují. Nechtěli bychom se však vyhnout ještě bližším informacím z judikatury senátu 28 Cdo, v jehož rámci rozhodujeme a jehož judikatura (věci restituční, spolkové, část agendy náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.) je interními institucemi NS trochu opomíjena. Dalším cílem postů budou aktuality z publikační, zejména knižní sféry i z právnického života všeobecně.
Kromě hlavního redaktora blogu, jímž je JUDr. Ludvík David, CSc. (jeden z předsedů v senátu 28 Cdo), jsou dalšími bloggery JUDr. Jana Bílková a JUDr. Martina Kuloglija Podivínová, asistentky v témže senátě. Uvítáme reakce na naše příspěvky a byli bychom rádi, kdyby se tým bloggerů v budoucnu rozšířil.

Za tým s přáním příjemného počtení
                                                                                      Ludvík David 

Odpovědnost obce za přijetí nezákonné obecní vyhlášky podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

Problematikou se zabývá rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 542/2011 dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR.

Jestliže zastupitelstvo obce v rozsahu své pravomoci vydá obecně závaznou vyhlášku, jež však zavazuje konkrétní subjekt a ukládá mu konkrétní povinnosti, a nesplňuje tak nutný předpoklad obecnosti náležející k tomuto právnímu předpisu, je výsledek činnosti tohoto samosprávného orgánu možno odůvodněně charakterizovat jako individuální právní akt, tedy rozhodnutí. V takovém případě se tedy lze vůči územnímu samosprávnému celku domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v samostatné působnosti ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Hranice přezkumu rozhodnutí orgánu politické strany

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3373/2009 zrušen dne 27. 12. 2011 nálezem ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10 (http://www.usoud.cz/soubor/6140).

Závěry Nejvyššího soudu:
Zásada oddělení politických stran od státu musí být zohledněna restriktivním výkladem textu zákona č. 424/1991 Sb. z hlediska zásahů státních orgánů do činnosti politických stran. Žaloba o určení, zda je rozhodnutí orgánu politické strany v souladu se zákonem a stanovami (§ 16a zákona), zakládá při splnění podmínek § 9 zákona právo na soudní ochranu. Žaloba o určení neplatnosti rozhodnutí tohoto orgánu nikoli.

Ústavní soud:

Ústavní soud se neztotožnil s názorem předestřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož „

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod sice deklaruje „každému“ právo na soudní ochranu, toto právo je však nutné vykládat v kontextu jednotlivých ustanovení Listiny a její systematiky. Právo (občanů sdružovat se v politických stranách, garantované čl. 20 odst. 2 Listiny – pozn.), jehož ochrany se žalobci domáhají, nenáleží mezi základní lidská práva a svobody (čl. 5 – 16), ale mezi práva politická (čl. 17 – 23). Ta mohou podléhat zásahu soudu jen na základě explicitního zákonného zmocnění, jež zde absentuje. Jiná, rozšiřující  interpretace soudní pravomoci v posuzované věci protiřečí restriktivnímu přístupu k (veřejnoprávní) charakteristice právních vztahů, o něž v řízení jde,“ neboť zcela pomíjí současné poznatky teorie ústavního práva a dogmatiky lidských práv, kterou akceptovaly nejen evropské ústavní soudy, ale převzal je především i ESLP (srov. k tomu V. Šimíček, in: E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, čl. 20 (v tisku) a judikaturu tam uvedenou). Ústavní soud neakceptoval ani konkrétní závěry Městského soudu v Praze a zejména Nejvyššího soudu, jimiž svůj postup odůvodnily, když ze zásady oddělenosti politických stran od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny) a obecněji z povahy („smíšenou, tedy soukromoprávní i veřejnoprávní povahu) a funkce politických stran („Funkcí politické strany je získat politický vliv, tedy účast na tvorbě politické vůle v rámci státu.“) dovodily, že z hlediska charakteru politické strany je „(…) dominantní prvek veřejnoprávní. Zajisté, že mezi členy politické strany (strany typicky „členské“ a strukturované, tj. strany v evropské kontinentální podobě) a touto stranou vznikají i soukromoprávní vztahy. Nicméně převahu mají vztahy, v nichž je obsažen, a to zcela bezprostředně nebo implicitně vzhledem k popsané funkci politické strany, veřejnoprávní prvek. (…) Dominance veřejnoprávního prvku v jejích aktivitách musí být zohledněna při výkladu zákona o politických stranách – ten by měl dovolovat orgánům státu výkon jen takových oprávnění, která jsou v něm výslovně stanovena. (…) Jinak mají při kreaci svých rozhodnutí orgány politických stran diskreční oprávnění, limitované vedle textu zákona č. 424/1991 Sb. už jen principy a hodnotami relevantními (žádoucími) pro politický – a členský – život tohoto subjektu.“ S ohledem na soudem předestřené maximy a principy, takový způsob nazírání na charakter, postavení a funkce politických stran v ústavním systému ČR, stejně jako jejich výklad principu oddělenosti politických stran od státu, předestřený v odůvodnění napadených rozhodnutí a rovněž ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, nelze než označit za zcela nesprávný, vadný a v mnoha aspektech právní i politicko-vědní teorií a judikaturou evropských ústavních soudů za naprosto překonaný (srov. např. V. Klokočka: Ústavní systémy evropských států. 2. vyd. Praha: Linde 2006, s. 298n).

Meze soudní ochrany člena spolku proti rozhodnutí spolkového orgánu

Problematikou se zabývá rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2304/2011 dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR (http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/1A612799068493C5C1257983005A0006?openDocument).

Za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoliv rozhodnutí, učiněné při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv; intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat - vzhledem k zásadě spolkové autonomie - zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu.