Závěry Nejvyššího soudu:
Zásada oddělení politických stran od státu musí být zohledněna restriktivním výkladem textu zákona č. 424/1991 Sb. z hlediska zásahů státních orgánů do činnosti politických stran. Žaloba o určení, zda je rozhodnutí orgánu politické strany v souladu se zákonem a stanovami (§ 16a zákona), zakládá při splnění podmínek § 9 zákona právo na soudní ochranu. Žaloba o určení neplatnosti rozhodnutí tohoto orgánu nikoli.
Ústavní soud:
Ústavní soud se neztotožnil s názorem předestřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož „
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod sice deklaruje „každému“ právo na soudní ochranu, toto právo je však nutné vykládat v kontextu jednotlivých ustanovení Listiny a její systematiky. Právo (občanů sdružovat se v politických stranách, garantované čl. 20 odst. 2 Listiny – pozn.), jehož ochrany se žalobci domáhají, nenáleží mezi základní lidská práva a svobody (čl. 5 – 16), ale mezi práva politická (čl. 17 – 23). Ta mohou podléhat zásahu soudu jen na základě explicitního zákonného zmocnění, jež zde absentuje. Jiná, rozšiřující interpretace soudní pravomoci v posuzované věci protiřečí restriktivnímu přístupu k (veřejnoprávní) charakteristice právních vztahů, o něž v řízení jde,“ neboť zcela pomíjí současné poznatky teorie ústavního práva a dogmatiky lidských práv, kterou akceptovaly nejen evropské ústavní soudy, ale převzal je především i ESLP (srov. k tomu V. Šimíček, in: E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol. Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, čl. 20 (v tisku) a judikaturu tam uvedenou). Ústavní soud neakceptoval ani konkrétní závěry Městského soudu v Praze a zejména Nejvyššího soudu, jimiž svůj postup odůvodnily, když ze zásady oddělenosti politických stran od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny) a obecněji z povahy („smíšenou, tedy soukromoprávní i veřejnoprávní povahu) a funkce politických stran („Funkcí politické strany je získat politický vliv, tedy účast na tvorbě politické vůle v rámci státu.“) dovodily, že z hlediska charakteru politické strany je „(…) dominantní prvek veřejnoprávní. Zajisté, že mezi členy politické strany (strany typicky „členské“ a strukturované, tj. strany v evropské kontinentální podobě) a touto stranou vznikají i soukromoprávní vztahy. Nicméně převahu mají vztahy, v nichž je obsažen, a to zcela bezprostředně nebo implicitně vzhledem k popsané funkci politické strany, veřejnoprávní prvek. (…) Dominance veřejnoprávního prvku v jejích aktivitách musí být zohledněna při výkladu zákona o politických stranách – ten by měl dovolovat orgánům státu výkon jen takových oprávnění, která jsou v něm výslovně stanovena. (…) Jinak mají při kreaci svých rozhodnutí orgány politických stran diskreční oprávnění, limitované vedle textu zákona č. 424/1991 Sb. už jen principy a hodnotami relevantními (žádoucími) pro politický – a členský – život tohoto subjektu.“ S ohledem na soudem předestřené maximy a principy, takový způsob nazírání na charakter, postavení a funkce politických stran v ústavním systému ČR, stejně jako jejich výklad principu oddělenosti politických stran od státu, předestřený v odůvodnění napadených rozhodnutí a rovněž ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, nelze než označit za zcela nesprávný, vadný a v mnoha aspektech právní i politicko-vědní teorií a judikaturou evropských ústavních soudů za naprosto překonaný (srov. např. V. Klokočka: Ústavní systémy evropských států. 2. vyd. Praha: Linde 2006, s. 298n).
Žádné komentáře:
Okomentovat